Moje první vzpomínky na zubaře sahají do dob obecné školy. Soudružka učitelka nám všem žáčkům nařídila, abychom si přinesli do školy kelímky. Následující den přišel soudruh zubař a do nastavených kelímků nám všem nalil páchnoucí vodičku, kterou jsme měli za úkol udržet v ústech co nejdéle. Prý na zpevnění skloviny. Tak jsme všichni s plnou pusou statečně bojovali s nutkáním na zvracení. Většinou jsme vydrželi, lepší kloktat, než se učit.
Jedním z výdobytků socialismu byla pravidelná povinná prohlídka u dětského zubaře. To si myslím, že nebyl špatný výdobytek. My žáčci jsme z toho měli smíšené pocity. Ulejvání dobrý, ale zas ta vrtačka… Po jednom jsme byli voláni z čekárny do ordinace. Jakmile se ozval svist vrtačky, i ti největší sígři ztichli. Pak přišel na řadu spolužák Hájek. Ozval se svist, rána, křik. Dveře ordinace se rozlétly, Hájek prosvištěl čekárnou a zmizel. Pronásledování se ujali soudruh doktor, soudružka sestřička a soudružka učitelka. Hájek uměl na rozdíl od soudruhů dobře běhat. Matně si vzpomínám, že na jeho dopadení se podíleli i příslušníci SNB. Po úspěšném zakončení akce stran orgánů vyfasoval spolužák Hájek ředitelskou důtku. Tenkrát nebylo radno vzpírat se autoritám.
V následujícím období svého tělesného vývoje jsem se se zubaři příliš nesetkávala. K vytržení mléčného zubu postačil tatínek, provázek a klika od dveří. Zato v dospělosti jsem si doslova „kousla“.
To jsme zrovna byli s manželem na dovolené v Polsku. Bolest, bolest, strašná bolest, nedá se to vydržet. Dovlekli jsme se na polskou zubařskou pohotovost. Ta bohem zapomenutá přímořská díra na břehu Baltského moře se jmenovala Kamieň Pomorski. Téměř v mdlobách jsem tomu člověku v zašlém bílém plášti přibližně ukázala zdroj bolesti. Pokýval hlavou a vzal kleště. Dál si toho moc nepamatuji, až na lavičku na sluncem zalité mořské pláži. Sedím, pusu plnou zkrvavené vaty a vedle mě manžel s flaškou polské vodky. Notně jsme si oba zavdali a ulevilo se nám.
V Praze, v místě bydliště, jsem tou dobou objevila šikovnou paní doktorku zubařku s rozumnými objednacími lhůtami. Takovou aby dneska člověk pohledal. Jednou, ovlivněna televizními reklamami, jsem se jí optala, jakou zubní pastu by mi doporučila.
– Čistěte si zuby třeba perličkou (dětská zubní pasta), ale pořádně. A nezapomínejte na mezizubní prostory.
Také jsem s ní zkonzultovala jedovaté amalgámové plomby.
– To je zase reklama a byznys. Bílé jsou drahé a vypadají dobře. Škodlivost amalgámu nebyla prokázána.
Když jsem pak paní doktorce ukázala polský zásah, uznale pokývala hlavou.
– Dobře vám ho vytrhli, ale ten zdravý. To víte, oni se s tím v tom Polsku moc necrcají. Nebojte, ten zkažený zachráníme.
Moje zuby jsou vůbec takoví cestovatelé. Mají v oblibě evropské země. O rok později se situace opakovala, tentokrát ve Francii. Naštěstí tam zůstala ta opravdu zkažená stolička. Za další rok přišel na řadu zub moudrosti. Ale to jsem musela na stomatochirurgii. Tahle paní doktorka vypadala jako naše známá řeznice paní Havránková, kterou si pamatuji z dětství. Rodiče jí upláceli, aby nám schovávala játra. Hřmotná postava, zarudlá líc, bílý plášť vepředu mírně potřísněný krví. Místo sekáčku na maso třímala v ruce ocelovou tyč. Tedy tyčku. Určitě to znáte. Tou se musí zub nejprve vyviklat, vypáčit, aby se dal vytrhnout. Paní doktorka viklala, páčila, funěla, potila se. Mně pouze tiše stékaly slzy.
– No, přece nepudete na sál pod narkózu!
To bych byla uvítala. Nakonec mi přece jenom strčila pod nos jakýsi zkrvavený předmět.
– A mám ji, svini! (paralela s řeznicí)
Fakt je, že pacient toho u zubaře moc nenamluví. Má totiž plnou pusu odsávačky, vrtačky, kleští a krve. A taky ztuhlý obličej od injekcí proti bolesti. S natrženými ústními koutky a zakousnutá do drenů vsakujících krev jsem tedy mlčky opouštěla stomatochirurgii, chudší o další zub. Připadala jsem si jako Marlene Dietrich, které vytrhali stoličky, aby měla užší obličej. Taky bych si mohla nechat vytrhat spodní žebra, abych měla užší pas jako Cher.
Během dalších let jsem absolvovala tentokrát už u svojí zubařky několik dalších návštěv. Šlo o vytahování nervů z bolavých zubů, čištění kanálků apod. Taky „pocuc“. Dnes, když se podívám na otisk vlastních zubů, lze ho číst jako notový záznam. Plácla jsem se přes kapsu a nechala si upravit přední zuby, abych se mohla usmívat. Pravda, ne moc doširoka.
Já to zubařské řemeslo vůbec obdivuji. Co ty lidi všechno v tý hubě nemají a doktoři se v tom musí hrabat. Jejich práce mnohdy hraničí s patologií.
Nedávno jsem si uvědomila, že už jsem nějak podezřele dlouho u zubaře nebyla a objednala jsem se alespoň na preventivní prohlídku. Na všechny smluvené schůzky chodím s předstihem, protože mám hrůzu, abych nepřišla pozdě. Tak jsem se ocitla v čekárně o půlhodiny dříve. Čekárna v našem zdravotním středisku je dlouhá chodba, do které ústí dveře jednotlivých ordinací. Praktický lékař, zubař, gynekolog, pediatr. Vypozorovala jsem zajímavý jev. Jak tak pacienti po chodbě proudí sem a tam, zubařské dveře podvědomě obcházejí širším obloukem než jiné dveře. Pacient přede mnou byl krásný mladý muž se svalnatou postavou a hrdým držením hlavy. Vypadal jako Adonis. Adonis přišel na řadu. Během příštích dvaceti minut bylo slyšet zpoza dveří následující:
Bzzz, vrrr, zzzz.
– Sestro, kyslík!! Uklidněte se, dýchejte zhluboka. Tak, dobrý. Můžeme pokračovat, bude to jen chvilka. Vždyť vás to nemůže bolet, dostal jste injekci.
Bzzz, vrrr, zzzz.
– Sestro, kyslík!! Tak podívejte, takhle vás nemůžu ošetřit! Ovládejte se trochu!
Bzzz, vrrr, zzzz.
Ticho. Adonis už asi definitivně omdlel. Ale ne, vypotácel se ze dveří a vyčerpaně se opřel o zeď. Povzbudivě jsem se na něj usmála.
– Tak už je to dobrý, že jo?
Upřel na mě hněvivý pohled svých pomněnkově modrých očí.
– Nésu žádné blbec!!! A zrychleným krokem se vydal směrem k toaletám.
Přišla jsem na řadu. Uvnitř ordinace jsem ostýchavě zůstala stát u pootevřených dveří.
Dobrý den, paní doktorko, mne vůbec nic nebolí. (Já tady vlastně vůbec nemám bejt!)
– Jen pojďte, podíváme se na to.
Sestřička mě rázně postrčila dopředu a zavřela dveře. Přemístila jsem se na zubařské křeslo. Paní doktorka odsunula vozík z mého dosahu a tím mi znemožnila únikovou cestu. Smutně jsem si vzpomněla na spolužáka Hájka.
– Ták otevřít pusinu. Á vypadla nám plombička. To jste si nevšimla?
– Ee.
– Nevadí, dáme novou. Chcete injekcičku?
– Hugh?!?
– Nechcete, však vy jste statečná holčička.
– …
Jako statečná holčička jsem se zadívala na sestřiččiny nádherně dlouhé umělé řasy (je třeba odvést pozornost od problému) a zaryla si nehty do dlaní.
Bzzz, vrrr, zzzz.
– Hotovo a dvě hodiny nic nepapkejte.
To by mě ani nenapadlo, v úvahu přicházela jedině Wodka Wyborova a tu jsem doma neměla. Pěkně jsem poděkovala, usadila se zpátky na svůj milý vozík a otevřela peněženku.
– To nechte, dáme to na pojišťovnu.
No to jsou dneska věci, pomyslela jsem si. Na chodbě jsem zahlédla pobledlou osobu s kapesníkem přiloženým na odulé tváři. Po předchozí zkušenosti jsem již povzbudivými slovy neplýtvala.
Tak zatím to jde. Ještě nepřišla doba nádherných rovných bílých zubů vyndavacích a zas tam dacích.
Vaše Ivana Rosová
