Vanilkové dny

Jsou celé ze stříbrných pásků, jako pro princeznu. Ale jako ta princezna jsem je neprotancovala. Nejprve ne z důvodů zdravotních, ale společenských. Prostě nebylo
s kým. Dostala jsem se totiž do tanečního kurzu, kde bylo bohužel dvakrát tolik holek co kluků. Navíc pan mistr příliš často ohlašoval dámskou volenku a to byl pro mou hrdost tvrdý oříšek.
Ještě musím laskavého čtenáře upozornit, že téměř všichni kluci byli o hlavu menší než já a ti dva, co byli stejně velcí jako já, byli zadaní. Stejně jako celoživotní křivdu pociťuji, že všechny pěkný vysoký chlapy zabraly mrňavý prsatý ženský a na nás velký zbyli ti menší, v lepším případě stejně velký. Osud mi upřel onu slastnou chvíli, kdy při polibku zakláním hlavu.
Zajímavé je, že moje dcera tenhle problém vůbec nemá. Její přítel je o kousek menší, ale moc jim to spolu sluší.
Tak abych se vrátila k té dámské volence.
Sotva pan tancmajstr ohlásil dámskou volenku, řady tancechtivých dívek prudce vyrazily ku ustupující řadě netancechtivých chlapců. Všichni ti mrňaví, zpocení, beďarovití chlapci byli násilím odlepeni ode zdi a přinuceni k nemotorným pohybům.
No něco takového bylo pod moji úroveň, pro boj v davu mě nikdo nevycvičil. Když byla někdy náhodou vyhlášena pánská volenka, nikdo si ke mně nikdy nic nedovolil. Zkrátka, zůstala jsem na ocet. Byla jsem tam asi 3×, skončila jsem u mazurky. Tu jsem si zatančila s chlapcem s mnoha dioptriemi, který do mě omylem vrazil a já to považovala za vyzvání k tanci.
Když si jenom vzpomenu na tu přípravu, vybírání látek, střihů, dojíždění ke švadleně.
V den D česání, líčení, šlechtění, vonění… a nakonec jedna mazurka. Kdybych to zevšeobecnila – my ženský se pro ty chlapy nějak zbytečně moc angažujeme.
Krásné, ale nevyužité střevíčky a šaty jsem pečlivě uschovala, že se jednou budou hodit. No, nehodily se, můj život se záhy začal ubírat křivolakou cestou. Šaty si později přešily moje mladší sestry, střevíčky jsem si schovala na památku.
Comeback zažily, až teprve když moje dcera dorostla do tanečních let. Ta je na rozdíl ode mě skutečně protancovala.
Když se mi dneska dostane do ruky nějaký módní katalog, první, co si prohlížím, jsou boty. Líbí se mi všechny ty tvary a barvy, různé podpatky a ozdoby, vybírám si, které bych si vybrala, kdyby…
Obdivuji ty dámy, které se na tom udrží, našinec se kolikrát neudrží ani ve cvičkách.
Protože je pro mě nesmírně obtížné vybírat a hlavně zkoušet boty, vyřešila jsem to po svém.
Před lety jsem si v katalogu jedné firmy vybrala ty nejobyčejnější, nejlevnější tenisky. Hned jsem se strefila, padly, byly lehoučké a hlavně neměly drsnou podrážku, takže se v nich dalo dobře šmajdat. Již několik let poptávám stejný typ. Vydrží přesně sedm
a půl měsíce. To znamená, že při objevení druhého otvoru v podrážce u pravé boty promptně objednávám nové a mám na další již zmíněný časový interval vystaráno.
Stejně nejraději chodím bosa, přestože spotřebuji mnoho náplastí a obvazů.
Na rekondicích stav obuvi frekventantů prozrazuje mnohé. Letmo prohlédnu botičky složené v koutě tělocvičny a už vidím, kterou nožku třeba více posilovat.
Schválně si prohlédněte svůj stav okopanosti.
Vaše Ivana Rosová03 08